NĚCO MÁLO O MNĚ

MICHAEL STANOVSKÝ

Tak to na tom obrázku jsem já. Co o sobě napsat? Musím si to rozmyslet. Zatím tady zveřejním něco málo, co by snad mohlo pro začátek stačit. A třeba to doplním i fotkama.

NARODIL JSEM SE

Narodil jsem se v padesátých letech, v Mateřském ústavu Thomayerovy nemocnice v Praze Krči. Tehdy byla všude kolem pole, dnes sídliště. Bydleli jsme v Praze 14 na Kačerově. Tehdy tam jezdila elektrika číslo 14, od Zelené lišky to byly ještě dvě stanice mezi poli. Pak tam postavili moc baráků, pak natáhli metro a tramvaj zrušili. Na konečné tramvaje číslo 14 pokračoval autobus číslo 114. Jezdil do Kunratic a babička tam dělala průvodčí. Tehdy ještě byli průvodčí nejen v elektrikách (v každém vagónku jeden), ale i v autobusech. Zezačátku babička jezdila v červených autobusech Tatra, ty měly ještě takové předsunuté motory jako u starých náklaďáků a dveře nebyly na stlačený vzduch, ale na velikou páku. Pak jezdila na autobusech Škoda, nejprve na těch starých s kulatým zadním okénkem a odkrytovanou palubní deskou u řidiče. Říkalo se jim Gonio a já hrozně rád sedával na tom protějším místě vedle řidiče. Pak začaly jezdit modernější autobusy Škoda RTO. To si babička stěžovala, že mají malou pokladnu, že se tam nevejde a při nadechnutí se jí zavře šuplík s drobnými. Ona byla, chudák, jaksi spíše širší než vyšší.

VYSTUDOVAL JSEM

Nejprve jsem chodil na Střední osmiletou školu. To jsme už bydleli na pražských Vinohradech. Komančové udělali z osmiletky v rámci socializace republiky Základní devítiletou školu. No a dnešní kapitálisti jí zrušili úplně, že nejsou děti. V první třídě jsem měl konflikty s učitelkou, nebyl jsem ovšem sám. Srandovní jsou žákajdy z téhle doby, respektive to, co tam soudružka učitelka psala. Nakonec si se mnou a s mým kamarádem Petrem Kolocem nevěděla rady, tak nás poslala na psychiatrické vyšetření do dětský nemocnice na Karlov. Tam tenkrát jezdila tramvaj. Šestka. Nuselák tehdy ještě nestál, tak tou ulicí, co teď vede dálnice, ta šestka jezdila. Na psychiatrii nás vyšetřili a pak opatrně rodičům sdělili, že to je zlé. S tou učitelkou. Že mají příště poslat raději ji.

Akademické gymnázium:

Na maturitním večítku
Pan ředitel Rudolf Franěk

V hodině matematiky
Paní třídní profesorka Jana Beková

Táta psal pohádky a dělal redaktora v různých kulturních a literárních časopisech, překládal z ruštiny. Máma dělala ilustrace do dětských knížek, a malovala filmové plakáty a starala se o bráchu a o mne.

Pak jsem se přihlásil na Střední všeobecně vzdělávací školu, ale to bylo v osmašedesátém, tak z ní udělali Akademické gymnázium ve Štěpánské. Měl jsem to štěstí, že tam byl skvělej ředitel Franěk.

Byli tam i skvělí páni profesoři (na soudruhy je tehdy nestihli přejmenovat) a skvělý kamarádi. Začal jsem tam fotit tak, že jsem nad tím trošku myslel. A začal jsem tam hrát na kytaru. A začal jsem tam vnímat svět. Byla to zvláštní doba. Na gympl jsem šel v roce 1968 − akorát deset dní po ruské invazi do naší republiky. Ruštinářka řekla, že moderní sovětskou literaturu probereme v prvním ročníku, protože ve čtvrtém se to už nebude smět. Dost to podcenila. Nesmělo se to už ve druhém. Taky jsme stávkovali. A v tělocvičně nám k tomu hrál Karel Kryl. A za třídní jsme měli bezva paní profesorku Bekovou.

Pak jsem absolvoval vysokou školu. Počítače na elektrofakultě na ČVUT. Brácha se vyučil stavebním zámečníkem a vystudoval Střední výtvarnou školu a teď se živí jako grafik.

Rodiče měli klasické pookupační problémy s Komančema, úspěšně to oba dotloukli do penze. Táta po roce 1968 dělal všechno možný, hlavně ale vrátného v ubytovně. Pořád lepší, než jeho kamarádi, co topili v kotelnách. Komančové se mu mstili za angažovanost v šedesátém osmém, kdy to dotáhl až na poradce Ludvíka Svobody. Máma to sice víceméně ustála, ale žádná sláva v době normalizace to nebyla. Po revoluci už byli v penzi, dost staří (a nemocní) na to, aby se někde angažovali. Nicméně tátovi dobří kamarádi jako třeba Vaculík či Dientsbier, to ještě stihli.

Já jsem kupodivu moc problémů neměl, na vejšce mě sice lanařili mezi rudé (abych si vylepšil politický profil a mohl dostudovat), ale pak jsem se stihl oženit a tím se má minulost dle tehdy platné ideologie smazala. Po škole jsem zůstal s dvěma spolužáky dělat ve škole na katedře počítačů − ale nějak nebylo kde v Praze bydlet tak jsme se odstěhovali Pardubic.

Léta jsem se živil jako systémový programátor u sálového počítače Jedinnoj Systěmy Vyčislitělnych Mašín, naštěstí dost slušně okopírovaného od IBM všetně dokumentace. Po revoluci jsem od sálovky a jejího bolševickýho vedení zdrhnul a začal se živit na vlastní noze.

ŽIVÍM SE POČÍTAČEMA

Tedy, nejím je, ale správcuju sítě, instaluju sítě, dělám WEBy, programuju. Ajťák na volné noze, jak říkám.

BAVÍM SE POČÍTAČEMA A CESTOVÁNÍM

Bavím se počítačema, třeba tímhle WEBem, a zajímá mě kdeco, třeba grafika a zpracováni fotek na počítači, leč to spoustu času. A já to chci dělat jenom jako koníčka, tedy bohapustý amateur. To moje žena se vrhla na fotografování mnohem vážněji.

Dále se bavím cestovánim a občas muzicírováním na kytaru. Když to jde, tak spravím kolo a jezdím na něm tak dlouho, dokud zase nepopraská polovička drátů. Dále se zabývám živením rodiny (zarábam peniaze). Spaním už zase ne tak moc, protože čas není nafukovací.

Sever Evropy, Severské státy, Nordické země, Skandinávie − obrovská láska, v poslední době necestuju skoro jinam. Za to, co jsem tam viděl, děkuji sobě, cestovce KCR Kudrna z Brna (dělám tam v létě průvodce a tak trošku dohled nad zájezdy na Sever), také ochranářům, přírodovědcům a jim podobným bláznům z ValMezu (a okolí) se kterýma jsem tam taky párkrát byl a kteří mi o přírodě řekli hrozně moc. Nějaký fotky (několik tisíce negativů a diáků leží ještě nezpracováno) najdete na internetových Severských listech.

Fotil jsem a fotím spíš jako bohapustý amateur. Jediný zajímavý zisk z foceni byla výhra v soutěži cestovky Bivak Klub a zájezd přes Slovensko do Maďarska, Jugoslávie, Bulharska, Turecka, Sýrie, Jordánska, Egypta a Izraele (to vše jedním autobusem a letadlem za 30 dní).

 

All Rights Reserved © Michael Stanovský, 2002-2018, telefon: 603 538 168, mail:michael@stanovsky.eu