NĚCO MÁLO O FOCENÍ

MICHAEL STANOVSKÝ

» foťáky20102015fotky

Tuhle kapitolu bych mohl psát každý půlrok znovu. Vývoj techniky jde hrozně rychle kupředu, foťáků jsem nakoupil spoustu, něco se rozpadlo, něco jsem zničil, něco ztratil. Před 20 lety jsem měl na digitály jiný názor. Velké diskuse o rozlišení a nemožnosti dosáhnou kvalitního obrázku na malém čipu už také nemají cenu. Vývoj pokročil tak daleko, že snad odstranil fyzické limity. Holt se to dožene softwarem. V poslední době dražší telefony toho zvládnou tolik, že jejich handicap oproti lepším zrcadlovkám se ztrácí. Nevím, nevím, kam to povede. Třeba nám voperují čip do oka a fotit budeme mrkáním. Možná potom vyštrachám staré kinofilmové přístroje a budu king. (01/2020)

Foťáky – éra začátečníka

Začínal jsem v deseti letech (1963) bakelitovým Pionýrem made in Czchoslovakia. Ve škole jsem byl jeden z mála, co nějakej foťák vůbec vlastnil.

Když máma výtvarnice zjistila, že moje fotky nejsou úplně nejhorší (asi jsem po ní něco podědil), pořídila mi dvouokou zrcadlovku Original Rolleiflex. Ještě ho mám schovanej, mělo to nějaký objektiv Tessar, sice čtyřčočkový, údajně na dlouhou dobu nejlepší objektiv. Na to, že ho spočítal Paul Rudolph už v roce 1902 smekám. Foťák to byl snad ještě předválečnej, tak žádnej Veb Carl Zeiss Jena, ale poctivej Carl Zeiss, aby ne, když ho vyráběli už od roku 1929. Československý Flexaret byl v podstat zmodernizovaný Rolleiflex.

Na gymplu mě cca v roce 1975 přestalo bavit fotit na svitkový film, tak jsem mámě sebral Etaretu II. Taky made in Czechoslovakia – Meopta Přerov. Už byla dost rozhašená, ale pomocí šroubováku z Merkuru a dětských kombinaček jsem ho opravil. Nebylo na něm v podstatě co zkazit. Snad ho mám ještě někde schovanej.

Éra Praktica

Za dob studií jsem si našetřil na Prakticu L (made in východní Německo) s šíleným objektivem Domiplanem, ten snad mělk jen jednu čošku, jak blbě kreslil. Poměrně rychle jsem přezbrojil na další Prakticu LTL s několika objektivy od dederónského Cajze z Jeny (Web Carl Zeiss Jena), měl bych ji asi dodnes nebýt toho, že se mi jednou v třiadevadesátém ve Španělsku rozpadla na prvočinitele. Téměř doslova, považuje-li se prvočinitel za čtvrtinu až desetinu foťáku. Ale je nutno přiznat, že jestli soudruzi z NDR uměli něco dělat, byly to foťáky. Sice lehce kovářská práce, ale vydrželo to hodně a dlouho. Měli kliku v tom, že jim zůstala fabrika pana Zeisse.

Odbočka LOMO

Synáčkovi jsem v té době koupil sovětský LOMO, něco málo jsem s tím fotil ve Svojšicích. Nebylo to špatný. Rusáci uměli dělat optiku, nejspíš proto, že si know-how ukořisti po druhé světové v Reichu. Zlé jazyky tvrdí, že jejich foťáky byly sice jednoduché, ale skvostné, ruční práce. Jen bylo třeba je předem rozebrat a vyčistit od špon.

Éra Pentax s odbočkou ke kompaktu

Za Komančů byl mezi amatéry Asahi Pentax takový nedostižný božský foťák. Takže jsem zajásal, když jsem po rozpadu Prakticy ve frcu objevil za slušnou cenu Pentax MG. Byl to sice úplný automat (na rozdíl od Prakticy, která byla téměř úplný manuál), ale když člověk chce, tak cokoliv zneužije k čemukoliv. Mělo to „superobjektiv“ Telesor 35-135/3,5. S tím jsem vyrazil poprvé do Norska.

První půlrok to byl to opravdu superobjektiv, ale pak se mi vyviklal a přestal kreslit. To se bohužel stalo na mé pouti po Arábii a Izraeli. Několik opravářů jej odmítlo spravit, tak jsem ho vyhodil a pořídil si nový Soligor 28-105/3,5-4,5. A ve frcu u Pazdery v Praze ve Vodičkový ulici za pár stovek ještě záklaďák Rikenon 50/1,7.

V té době jsem ještě vyhrál v jakési soutěži u Fotolabu kompakt Minolta. Napřed jsem jím pohrdal a pak jsem zjistil, že je to docela slušný stroj (28-75/3,5-8,9) s makrem a infračerveným třípaprskovým zaostřováním se spoustou dalších funkcí. Vozil jsem ho s sebou jako druhý foťák. To bylo moc fajn, protože Pentaxe mi cestou do Finska ukradli nějací mafiáni v Rize. Takže jsem byl docela rád, že s sebou mám jako náhradní tu Minoltu.

Před další cestou do Norska jsem si pořídil fungl nový Pentax MZ30šíleným Pentaxovým zoomem 28-200/3,8-5,6. Bylo na to napsán Pentax, ale pan fotograf Karbusický mi na workshopu tvrdil, že není od Pentaxe, ale že to je nějaký Tamron nebo co. Nejspíš měl pravdu, ale na rozdíl od origoš Tamrona to mělo SMC vrstvy. Bohužel to to byl objektiv hodně velkých kompromisů. Nicméně mi pomohl ke dvěma prvním a několika dalším cenám za černobílou fotografii u cestovky Bivak Klub – a také k zájezdu do přední Asie a Egypta zdarma.

Jo, ještě jsem si od Škody z frcu ve Vodičkový přinesl ruský rybí oko. Těšil jsem se na finský jezera rybím vočičkem focené… Jenomže jsem zapomněl, že plněautomatická MZ30 odmítala pracovat se starými ne-auto objektivy. Takže s rybím vočičkem byly kapku trable. 

(doplněno 2020: Je úsměvné po sobě číst, jakými detaily jsme se tenkrát zabývali a čím chlubili před ostatními. Dneska je přesycenost trhu taková, že si například nikdo objektiv bez SMC vrstev nedovol dát na trh. A elektronika digitálů vyřeší ostatní.

Dlouho jsem šilhal po Pentaxu MZ5. Na jaře 2002 jsem si jí koupil v krámku pana fotografa Karbusickýho. Jednak je to tam bylo levný, jednak mi dává coby absolventovi jeho fotografického workshopu nějakou slevu. A k tomu objektiv Pentax SMC 28-70/4. Karbusický mi tvrdil, že je to vzhledem k ceně dost skvostnej objektiv. Zdá se, že ano.

Až na to, že se mi z něj na cestě do Rumunska vypadla přední čočka. V opravně mi řekli, že jsem s nim musel praštit o skálu. No to je pitomost, vím jak mi objektiv umíral pod rukou. Navíc v Rumunsku žádný skály nebyly. Ale vysvětlujte to opravářovi, který vás chce raději lohnout o pár stovek místo záruční opravy. Příště to odnesu k panu Francírkovi u nás v Pardubicích.

No a před tím Rumunskem jsem si udělal ještě jednou radost a koupil superširokáč Cosinu 19-35/3,5-4,5. Ten jsem si tedy opravdu zamiloval. Otázka, kdo to vyrábí, v jednom fotografickém časopise jsem ho viděl ve stejném provedení od Voigtlangera, Cosiny a ještě od někoho. To je jedno, stejně je dobrej. Za necelých deset tisíc − nekupte to. I Petr Baran z brněnský JAMU si s ním lebedí. Ale zase jsem někde četl, že to sice jsou shodný objektivy od bůhvíjakýho výrobce, ovšem Cosina si vybírá ty lepší a Voigtlanger ty horší. Podle toho maloobchodní určujou cenu.

Takže jsem měl brašnu plnou foťáků a všechno nepotřeboval.

Časem se to změnilo, přešel jsem na digitální techniku a na Nikona.


Co to je APO?

Sigma dělala děsnou slávu s objektivem APO. Dneska to už nikdo neřeší. Nicméně mě zajímalo, co to znamená:

Při lomu se různé vlnové délky světla lámou různě, což způsobuje tzv. barevnou vadu. Částečně lze barevnou vadu vyloučit použitím dvou čoček s různým indexem lomu. 

Dvoučočkový objektiv nazýváme achromatický. Takový objektiv kreslí bezvadně ve dvou vlnových délkách a barevná vada pro ostatní vlnové délky je menší než u jediné čočky. 

Tři čočky v objektivu už vykreslí bezvadný obraz pro tři vlnové délky a takový objektiv se nazývá apochromatický (zkratka APO). 

Tento název ale bývá v poslední době zneužíván řadou firem, které ke konstrukci achromatického objektivu použijí materiál s nízkou disperzí (LD člen) např. z fluoritového skla, a protože i dvoučočkový objektiv s LD členem má barevnou vadu srovnatelnou s apochromatickým objektivem, označují jej taktéž APO. To je poněkud nešťastné, protože se smazává původní význam zkratky APO.

In: Zorné pole, zpravodaj zlínské astronomické společnosti


» foťáky20102015fotky

2010

HP, Olympus

Trochu jsem experimentoval s prvními (a levnými) digitály. Nějak se mi do toho digi moc nechtělo, tahat po Laponsku na vozejčku malou elektrárnu kvůli nabíjení baterek… A navíc poměrně dlouho stály za prd. Měl jsem levnou šílenost od Hewlett Packarda PhotoSmart 735 (rozlišení asi tak dobré tak akorát pro obrazovku počítače). Věnoval jsem ho poloslepému dědovi. A ještě Olympus C-500Z. Ten byl trochu lepší, zvláště na tehdejší dobu. Nicméně jeho krkolomné ovládání mě nadlouho odradilo od jakéhokoliv jiného Olympusu.

Nikon

Ale pak to ruplo, Nikon doprodával původní D70 se slevou, slušný filmy začínaly být dost drahé, navíc kdo to má pořád skenovat. Tak jsem přezbrojil na elektroniku.

Je pravda, že jsem chtěl zase Pentaxe – kvůli objektivům. Ale pak mi došlo, že vlastně není velký důvod. Při dvoutřetinovym čipu je tlustý sklo málo širokoúhlý a dlouhý sklo zbytečně dlouhý. Nemluvě o tom, že filmový objektiv nemusí být zrovna vhodný pro digitál, alespoň před pěti lety (dneska už je to kapku jinak). A hlavně Pentax skončil, a pak se oživil pod jinou značkou.

Takže jsem nakonec skončil u těch Nikonů (už ani nevím, proč mě Canon neoslovil) – koupil jsem zrcadlovku Nikon D70, věnoval jí ženě (když svého Nikona rozflákala pár dní před expedicí) a koupil trošku lepší Nikon D80. Zezačátku tomu říkali poloprofi, pak lepší amatér, dneska se to už ani pro děti ve frcu koupit nedá, jak to nikdo nechce. Ono se to označení nezmí brát moc vážně. V roce 2000 se říkalo „profi“ tomu, co mám dneska v telefonu :-)

Profi foťák není jen o rozlišení. Ono asi zase tak moc nezáleží na tom, zda máte 20megový foťák, nebo jen 10megový. Teda pokud nechcete dělat superfotografie supervýstavní velikosti. Ale pak je dobré mít i fullframe čip (jeho velikost odpovídá políčku kinofilmu). Ale těch 10-15 megapixlů většinou stačí na APS (dvoutřetinovém) nebo dokonce palcovém čipu bohatě stačí. Je spíš potřeba, aby to fotilo rychle a nemělo velký šum.

Fullframe zkracuje ohnisko, máte pod větší kontrolou hloubku ostrosti, a tak. Pro toho, kdo neví, o čem mluvím, je plnoformátový fullframe vyhazování peněz.

Zbytek kvality zařídí objektivy. A s levným širokorozsahovým sklem dobrou fotku neuděláte. V roce 2010 nikdo neuměl udělat pořádnej vysokokapacitní čip s malým šumem. O deset let později se to dost změnilo.

Jak praví staré pravidlo, fotka je tak dobrá, jak je dobrý fotograf. Technika je důležitá, ale ne nejdůležitější. Dobrý fotograf dokáže fotit dobře i s legendárním ruským foťákem LOMO. Nebo s kompaktem.

Drahej foťák ale fotí nějak líp. Žena tehdy měla D300 a je to znát, poznám to, když ho mám mám v ruce. Je rychlý, líp ostří, člověk má skoro pocit, že drží v ruce starou dobrou filmovou zrcadlovku. Akorát je to 3x těžší a mnohonásobně dražší. O fullframech ani nemluvě.

Objektivy zase nemám tolik super. Jsou drahý a těžký. Pořídil jsem si hodně široký sklo od Sigmy – zoom 10-20 mm (mám to rád), dlouhý sklo od Sigmy, záklaďák jsem měl od Nikonů – ale tahat těch 3 až 5 kilo (brašna, filtry,…) na měsíčním čundru po Laponsku se mi pořád nechtělo. Dobře se s tím fotí, ale je to těžký.

Panasonic

Tak jsem si ještě přikoupil Panasonic Lumix FZ28. Docela slušnej foťák. Na tu bídu všech možnejch superzoomů… Má to sklo od Leicy – marná sláva, Leica ty objektivy umí. Na to, že jde o hodně širokorozsahový objektiv až moc dobře. A u Panasoniců docela zvládli čip – při nižší citlivosti je i bez viditelnýho šumu. Nezvládli rychlost, nezvládli elektronický hledáček, fotit nějakou reportáž tím moc nejde – jenomže za svých toulek po dálném Severu tu rychlost oželím. Navíc se říká, že Leica prodává totéž pod svojí značkou. Holt jeden nakoupí objektivy, jinej zase elektroniku.

Takže jsem na expedice vozil hlavně Lumixe Panasonica. Argument 40 deka (Lumix) proti třem kilům (zrcadlovka Nikon, objektivy, baterky, filtry…) při více než pětadvacetikilovym batohu na zádech přece je jen přesvědčivý.

Ještě jsem naznačil problém baterek. Spotřeba dnešních digitálních foťáků je přece jen sofistikovanější, než dřív. Ten Panasonic Lumix (na to, že má jen elektronický hledáček) zase tak moc nežere. Týden s baterkou vydržím. Tak jsem si koupil čtyři. Navíc jsou dost lehké.

Zrcadlovka může být dost šetřivá, možná ještě víc. Nepoužívat live-view, čip se pak zapíná jen na focení, kdežto kompakty a superzoomy jej napájejí stále. Takže pak relativně velká spotřeba zrcadlovky (přece jen sklápět zrcátko a pohánět mechanickou spoušť něco sežere) obstojí, protože hledáček má optický a na displeji na to moc nekoukám.


» foťáky20102015fotky

2015–2020

Svět  je překotný, takže dále jen slušně. Foťáků se každoročně objevuje spousta, každý je o něco lepší. V zásadě používám čtyři foťáky + mobil. Ke všem jsem si pořídil náhradní 2-3 baterky, takže teoreticky vydržím necelý měsíc bez nabíjení. Na expedice do divočiny skvělé!! Ale s sebou to pochopitelně netáhnu všechno.

Mobil Samsung Galaxy S4 mini je už historie – byl natolik dobrej, že jsem s sebou přestal nosit malej foťáček (zápisník). Fotka se z toho dá docela udělat, samozřejmě malinkej čip není na bůhvíjaký focení, ale nějakou tu pohlednici z toho (zvláště je-li dost světla) to udělá také. Dokonce umí zaostřovat. To je moc dobré.

V roce 2018 jsem si pořídil mobil Samsung Galaxy A6 – má foťák ještě lepší, takže mě lenost často donutí s sebou na výlety už nic jinýho netahat.

Zrcadlovka Nikon D7100 – tu mám na pořádný focení. Na expedice a čundry jí s sebou netahám. Je těžká a potřebuje příslušenství. Po dlouhé době mě totiž začal zlobit Nikon D80, tak jsem inovoval na D7100. Moc teď se zrcadlovkou nefotím (fotím hlavně na cestách a tam se mi nechce nic tahat), ale zase jí nemít je škoda. Nikon má několik řad, cenově zajímavá je D3xxx, ale když jsem se podíval, co to umí/neumí, tak se mi do nich nechtělo. D7xxx je pokračovatelem řady původních D70, 80,… má to všechno, co chci, bohužel to má i větší rozlišení, což zase tak moc nechci, ale taková je doba. Hodně se ale vylepšili oproti D80, nemluvím o live videu, ale třeba lépe ostří, atak. Je rychlej.

Nejčastěji používám objektivy:
stabilizovanou Sigmu 18-200mm / f 1:3.5-6.3 (kompromis mezi cenou a kvalitou)
moji nejoblíbenější Sigmu 10-20mm / f 1:4-1:5.6 (zajímavé podání na tu desítku mm)

Superzoom Panasonic Lumix FZ28 – o tom jsem už mluvil. Fotky z toho nejsou zase o tolik horší, než ze zrcadlovky, přece jen má dobrý sklo od Leicy. Na expedice jako dělaný. Je to ale foťák kompromisů, pomalý. Nicméně to má hledáček (byť elektronický) a jdou na to našroubovat filtry. Ale když člověk ví, co to umí a neumí, tak se přizpůsobí. Koukal jsem, jestli by nebylo něco lepšího v téhle kategorii, a zjistil, že za tyhle peníze (a s požadavkem hledáčku a filtrů) si pomůžu jen málo za hodně peněz. Mé myšlenky začaly směřovat jinam – viz Nikon Coolpix.

Kompakt Nikon Coolpix S7000 – loni (2014) jsem v záchvatu lehkého pominutí mysli a minimalizace váhy baťohu usoudil, že bych si mohl koupit ještě něco menšího a lehčího, než toho Lumixe. Po dlouhém vybírání jsem skončil u Nikona. Docela dobrej, i když kvalita fotek není zdaleka taková, jakou bych si představoval. Bohužel to nemá hledáček, na displej fotit moc neumím, o možnostech filtru (polarizáku) ani nemluvě. Ale co, váží 15 deka, dá se nosit jako mobil na opasku. Takže na další expedici se rozhoduji mezi ním a kupodivu opět zrcadlovkou. Náhoda to ale rozhodla sama. Tenhle foťák jsem ztratil. Nakonec mě to tolik nemrzelo, dnešní mobily fotí  líp.

„Akční“ kamery
Před pár lety mě nadchlo time-lapse (časosběrné video). V té době to uměl málokterý foťák, ale sportovní kamerka Hero GoPro HD ano. O sportovních kamerách nadšeně pěl i Vašek Sůra (náš polárník), takže jsem si to GoPro nakonec koupil. Stála hodně peněz, ale po čtyřech letech mě opustila, takže jsem si pořídil jinou.
Postupně to bylo Rollei ActionCam S6 (2015) a Rollei Actioncam 420 (2016), jenomže to byly šmejdy a v záruce jsem to vždy vyreklamoval za nový. Teď mám takže teď mám jakési SJCAM SJ7-STAR (2019), které je asi 100x lepší, než původní Hero, a asi za 1/4 peněz.
Časosběrných videí jsem nakonec moc nenafotil/nenatočil, ale na druhou stranu to je malinká lehoučká kamerka, docela dobře fotí, můžu jí nosit v kapse od košile – a ještě ke všemu má superširokoúhlý objektiv. Raději, než telefonní mobil. A na expedice docela dobrý přístroj. Dneska to už vyrábí kdekdo, kvalita obrázků je dost rozmanitá, nakonec jsem dal na recenze, posoudil výdrž na baterky a koupil, co koupil. V nejhorším to dám do krmítka na ptáky.

Olympus PEN E-PL6 (2018) – pár dní před expedicí do Laponska jsem zjistil, že doprodávají starší bezzrcadlovku Olympus za kulantní cenu asi 11.000 Kč – se dvěma objektivy a bleskem. A docela zajímavé rybí oko 9 mm za necelé 3.000 Kč. No nekup to. Bohužel jsem hodně slevil – nemá to hledáček. Ten mě stál 7.000 Kč – ale je v něm prd vidět. Navíc se nedá doostřit, tak jsem zvědaný, co s tím Škoda udělá.

Camera Obscura – tak tohle ještě nemám. Camera obscura aneb pin-hole kamera aneb dírková komora. Chtěl bych s tím začít experimentovat. Dvě možnosti – buď místo objektivu na zrcadlovku dát krytku a do ní prtopíchnou díku, nebo slepit třeba Dirkon, který před cca čtyřiceti lety vyšel v časopise ABC a fotit na film. Anebo třeba vzít krabici od bot (nebo raději kulatou plechovou škatuli od sušenek) a fotit na klasický bromostříbrný fotopapír. To mě teprve čeká…


» foťáky20102015fotky

FOTKY – film

Obrázky ze Severu


Norský fjord


Islandský kaňon
řeky Jökulsá á Fljöllum


Islandský vodopád Skogafoss

Černý fotky jsem fotíval Prakticou na Orwo NP22, Fomu 21, posléze Fomu 100, vyvolával v ředěnym Rodinalu a fotky dělal zase na Fomu.

Co jsem se přestěhoval do nového bytu, neměl jsem vhodnou koupelnu a fotky si nemohl dělat sám. Trpěl jsem. Tak jsem si o jedněch vánocích koupil dárek − barevnou inkoustovku Canon, několikrát vyměnil za lepší, dnes máme doma Epsona. Inkousty se dají dolévat. Ceny tisků se dnes (2015) od minilabů ze se tolik neliší. Kvalita papíru také ne, ale něco to stojí.

K tomu  je ale potřeba scanner.

Nešetřil jsem a pořídil pořádný filmový scanner, skoro ten nejlepší (a určitě nejdražší), co byl na trhu. Od Nikonů. Sice dneska skoro každej placatej scanner umí i transparentní předlohy, chlubí se velkým rozlišením, ale jsou (a asi navždy budou) to jenom hračky. Můžou vám film nascanovat i v digitálním minilabu, ale to stojí také za prd.

První filmový scanner jsem si půjčoval z Hokej Pressu – docela dobrej Polaroid tuším 3800dpi, pak jsem si koupil svůj Microtek ScanMaker 35t plus, necelé 2000dpi a byl hodně pomalý. Další byl za dost peněz první pořádný s velkou denzitou Canon FS4000. Měl 4000 x 4000 dpi, barevná hloubka 42 bitů a optická denzita D3,5 (měřeno klasickou metodou bez softwarových úprav). To bylo ve své době skoro na hranici profi přístrojů.

Nakonec jsem všechno prodal i koupil toho Nikona Super Coolscal 4000, rozlišení 4000x4000 dpi, denzita D4,2. A k tomu roll kazetu, abych mohl scannovat celej film najednou. Úžasná úspora času. Tady je pěkně vidět, že člověk nemá být šmudla, ale rovnou si koupit něco pořádnýho. Maminka říkala, že nikdy nebudu mít tolik peněz, abych si mohl dovolit kupovat levný věci. Stálo mě to dost před 50.000 korun.

Barevný fotky jsem fotil na Kodaky (převážně Supra 400), pak jsem přešel na Fuji. Diáky pak na Fuji Sensie. Vyvolává mi to pan Eliáš v Pardubicích na kulatym rohu − když si dá bacha tak i docela dobře. Je ale dobrý si koupit bazmek od firmy JOBO na vytahování konců filmů z kazet, nejlépe umělohmotnej. Oni ve všech minilabech na to prděj, mají vytahovač s kovovými lamelami a v 50% případů drbnou do kazety a pak jsou na filmu drápance. Filmy jsem si scanoval sám, to jsem už napsal.

Pak už je potřeba jenom nějaký ten volný čas a dělat na fotkách. Žere to čas, s fotkama je třeba si pohrát, výřez, tonalita…


» foťáky20102015fotky

FOTKY – digi

Ještě jsem tu měl kapitolu o tom, jak nemám rád digiťáky, jak s sebou nechci tahal pojízdnou elektrárnu a tak. Jenomže to jsem psal kolem roku 1997. Doba pokročila, tak jsem to raději smáznul.

Dneska už fotím jenom na digitály, uvidím-li ve skříni filmovýho Pentaxe, jenom slzičku zamáčknu.

Co k digi fotkám poznamenat zajímavého?

Jsou desítky dobrejch programů na jejich zpracování, jsou stovky dobrejch návodů, jak co udělat. Takže se vracím ke svému starému rčení – technicky kvalitní fotku na moderním foťáku udělá kdekdo. Fotku, na kterou se dá koukat ale můžete udělat i na méně dokonalém stroji. Zvláště pak, budete znát jeho limity. Ale co je hlavní – umět se koukat. A o fotce přemýšlet. Někdo to má v hlavě zařízené tak, že nad tím moc přemýšlet nemusí. Každopádně je to dobré zkusit.

Největší starost mám s vyráběním fotek. Jak s nimi na papír? Do fotoknihy? Nechat jen na počítači? A kde vzít čas, na zpracování desítek tisíc obrázků?

Občas teď promítám svoje fotky na různých přednáškách a besedách. A krásné je, když člověk vidí svoje fotky na širokoúhlém plátně v normálním biografu – třeba 3x7 metrů.

All Rights Reserved © Michael Stanovský, 1997-2020, telefon: 603 538 168, mail: michael@stanovsky.eu, kontakty