ISLANDSKEJ KRAJ  (1996)

Motta: Nechci nikdy vidět, nechci nikdy slyšet ten Islandskej kraj. Mý šedivý vlasy mi za pravdu daj…

Má zem je krásná jako jako stín červených borovic…

To druhý napsal jeho brácha Miki když tam došli – ve své písni Island. Ta první píseň je trampská odrhovačka, ta druhá se stala hymnou T.O. Island.
Jak rozporuplné. Ovšem jak podobné skutečnému Islandu.

Je zvláštní, že bráchové Ryvolové na Islandu nikdy nebyli, ale jejich písničky se k němu hodí.

ISLAND

Stát snad s nejstarší demokracií na světě. Leč dlouho nesamostatný. Osídlen vikingy připluvšími z Norska 874. Ale říká se, že nějací irští mnichové tam připluli mnohem, mnohem dříve. Než se tam objevili vikingové, někam zmizeli. Roku 930 ustavena republika s nejstarším parlamentem na světě (v Þingvelliru). Křesťanství přijali na zasedání parlamentu v roce 999. 1262 podmaněn Norskem, ve 14. století pod dánskou nadvládou, Kalmarská unie, dánská kolonie. Od 19. století součást Dánska, 1918 plná nezávislost (neutrální stát bez armády), ale stále patřící pod dánskou korunu, po jistých peripetiích za 2. světové války v roce 1944 vyhlášena samostatnost – jsou republika.

265.000 obyvatel (1996), v roce 2018 již 362.860, ovšem podstatná část jich na Islandu nežije. Rozloha 103.125 km², 11 % pod ledovcem (Vatnajökull je třetí největší ledovec na světě, po Antarktidě a Grónsku), 20 % je neúrodná láva. Island leží v místech, kde se stýká evropské a americké plato, takže se při troše dobré vůle dá říci, že půlka je (geologicky) v Americe, půlka v Evropě. Platí se tu korunama, jedna Islandská byla v devadesátých letech asi půlka naší, v roce 2020 už jen dvacetník.

Island je krásnej a šílenej zároveň. Díku Golfskému projdu (obtéká jej z jihu) je tam relativně teplo (v zimě) a prší (pořád). Díky sopkám je tam spousta teplých pramenů (Island má tisíce skleníků a patří mezi největší exportéry banánů v Evropě – aby ne, když nikdo jiný banány neexportuje), smradů (sirné prameny, výdechy, solfatary), lávy a popela (tam nic neroste, protože se v tom neudrží žádná voda, a to, jak je známo, vegetaci docela vadí). Lidé žijí převážně jen na pobřeží, živí se rybolovem a mražením (těch ryb), pěstují ovce, koně, trochu krav a trávy. Všechno dováží, včetně dřeva. Kromě pár banánů a ryb asi nevyváží nic. Teda vyváží, ale nikde se tím moc nechlubí – sopečný popel a sopečné oblázky. Hlavně však dováží turisty, protože, když je opustily americké stíhačky z Keflavíku, moc by se ničím jiným neuživili.

Na Islandu mají silnice. Než bouchla (na podzim 1996) sopka pod ledovcem Vatnajökull, vedla silnice číslo 1 (jediná první třídy) kolem celého ostrova. Pak několik kilometrů chybělo, ale jsou na to zvyklé. Do roka a do dne už zase vedla kolem dokola. V devdesátých letech byla z polovičky vyasfaltovaná. Silnice druhé třídy vyrobili několikerým projetím buldozeru, nasypáním a uválcováním štěrku. Údržba se dělá týdně převážně zametáním. Silnici třetí třídy projeli jenom tím buldozerem. Udržují ji pravidelným projížděním jiného buldozeru. Až na to, že jde o silnice úzké, jsou docela rovné, a naše Karosa po šotolině jezdila chvílemi i devadesátkou. Pak tu mají ještě vnitrozemské jeep-road. Hodí se jenom pro limuzíny z rodu jeepů, landroverů a jiných čtyřkolek. Někteří tam blázni tam jezdí na kole. Jednoho takovýho jsme potkali. Uměl česky a neměl co jíst, protože všechno k jídlu sněd a pneumatiky mu nechutnaly. A víc jídla by zase neuvezl. Prostě bláznivý Čech z Čech.

Místo šutrů se na Islandu používá sopečný popel (to jsou většinou oblázky ne zcela nepodobné drobnému koksu). Když z toho udělají silnici, podobá se šmirglpapíru. Jak dopadnou pohorky po 14 dnech islandování se můžete přesvědčit na vlastní oko.

Reykjavík

Reykjavík

Hlavní město Islandu – na západním konci ostrova. Má asi sto tisíc duší, sídlí tu paní prezidentka s vládou dohromady v takovém malém domečku uprostřed města, hned vedle rušné ulice. Mají tu parlament, pár kostelů a óbrovský vodojem Perla na termální vodu. Tu sbírají v celé oblasti Reykjanes, tahají to až z padesátikilometrové vzdálenosti. V Reykjavíku jí ve „vodárně“ Perla demineralizujou (asi to příjde levněji, než sekundární ohřev) a posílají do ústředních topení a do vodovodů v celé oblasti. Zpátky jí už nevedou, proč taky, když ze země vytéká teplejší.

Poznámka z nového tisíciletí: U jezera Þingvallavatn mezitím navrtali hluboké artézské vrty a berou odtud horkou vodu, kterou zásobují celý Reykjavík. Od té doby v hlavním městě vodovody nesmrdí sírou jak od starýho pekelníka a voda z nich se dá pít. A z Perly udělali kulturní centrum. Zajímavé je, že tý horký vody mají tolik, že s ní vytápějí i některé chodníky. A přebytky vypouštějí do moře.

Zlé jazyky tvrdí, že na Islandu stačí do země zarazit trubku a napojit na ní ústřední topení. Tak tohle pochopitelně neplatí. Je tam hodně termálních oblastí, ale nejsou všude. Takže trubky zarážejí jen někde – a to ještě musí navrtat pořádnou díru do země, než narazí na horkou vodu.

Solfatar v Námmafjaldu

Termální oblasti

Geotermálních oblastí je na Islandu děsně moc. Zlé jazyky tvrdí, že stačí (téměř kdekoliv) zarazit trubku do země, napojit na ní ústřední topení a skleník a je vystaráno. Ve skutečnosti to nebude tak růžové, třeba v Reykjavíku svádějí horké prameny ze šedesátikilometrových vzdáleností a mnohakilometrových artézských vrtů.

Hekla

Sopky

Na obrázku je sopka Hekla, údajně dosud činná. Sopky jsou na Islandu všude. Vyfoťte cokoliv a určitě tam byla nebo bude sopka. Ale na druhou stranu si nemyslete, že je to jako v pekle, že se všude vaří a bublá láva. Dokonce ani není pravda, že každá sopka má kráter na kopci. Hekla soptila pět let před naším příchodem, ale na vršíčku jsme jen tak tak našli teplejší místečko. Všude tam byl sníh a led a zima a mlha a vichřice.
Krafla zase není typická sopka, spíše pohoříčko. Krátery jsou na rovině, pod horou, zvláštní.

Řeky a vodopády

Svartifoss – 60m vysoký, údajně nejhezčí vodopád na Islandu.
Řek a vodopádů je Island plný. Řek je na Islandu tolik, že kdyby všechnu jejich energii přeměnili v elektrárnách na elektřinu, tak by značná část Evropy mohla mít vystaráno. Protože je Island vlastně kus čediče čouhající z moře, na něm trochu sopečného popela a žádná hlína, tak všechna voda, co naprší, také hned odteče.

Jezera

Na Islandu je řada jezer, ale největší a nejkrásnější jsou Þingvallavatn a Mývatn (jezero much). Probíhá tudy tektonický zlom mezi Evropou a Amerikou. A co teprve ledovcová jezírka a laguny…

Norröna

Tahle loď jednou týdně vozí náklad lidiček na Island. Objíždí to z Dánska přes Faerské ostrovy do Norska, do Bergenu, zpátky na Faerské ostrovy a na Island. Přistává na úplně opačném místě Islandu, než je Reykjavík. A potom pluje zpátky na Faerské ostrovy a do Dánska. To jí trvá přesně týden. Je to hrozná otrava jet na takový lodi mnoho dní. Nemáte-li kajutu, spíte na nejhoupavějším místě lodi a půl cesty je Vám blbě. Máte-li kajutu, tak Vás to zase přijde skoro dráž než létadlem. A blbě vám bude za každodenní bouřky taky. (Dnes už jezdí nová Norröna, větší a pohodlnější.)

Pohorky po absolvování Islandu

Pohorky Botas

Byly skvělý, i když socialistický. Po deseti letech vynikajících služeb v normálních i nenormálních evropských krajinách jsem obrousil podrážky o sopečný šmirglpapír. A nitě a provázky, kterými český švec boty sešil, sežral sopečný prach skoro úplně. Do bot sice silně teklo, ale i odtékalo. Ale kvalitní česká socialistická podrážka držela až do posledního dne.