MŮJ WEB

MICHAEL STANOVSKÝ

NĚCO MÁLO O MNĚ

Tak to na tom obrázku jsem já. Co o sobě napsat? Musím si to rozmyslet. Zatím tady zveřejním něco málo, co by snad mohlo pro začátek stačit. A třeba to doplním i fotkama.

NARODIL JSEM SE

Narodil jsem se v padesátých letech, v Mateřském ústavu Thomayerovy nemocnice v Praze Krči. Tehdy byla všude kolem pole, dnes sídliště. Bydleli jsme v Praze 14 na Kačerově. Tehdy tam jezdila elektrika číslo 14, od Zelené lišky to byly ještě dvě stanice mezi poli. Pak tam postavili moc baráků, pak natáhli metro a tramvaj zrušili. Na konečné tramvaje číslo 14 pokračoval autobus číslo 114. Jezdil do Kunratic a babička tam dělala průvodčí. Tehdy ještě byli průvodčí nejen v elektrikách (v každém vagónku jeden), ale i v autobusech. Zezačátku babička jezdila v červených autobusech Tatra, ty měly ještě takové předsunuté motory jako u starých náklaďáků a dveře nebyly na stlačený vzduch, ale na velikou páku. Pak jezdila na autobusech Škoda, nejprve na těch starých s kulatým zadním okénkem a odkrytovanou palubní deskou u řidiče. Říkalo se jim Gonio a já hrozně rád sedával na tom protějším místě vedle řidiče. Pak začaly jezdit modernější autobusy Škoda RTO. To si babička stěžovala, že mají malou pokladnu, že se tam nevejde a při nadechnutí se jí zavře šuplík s drobnými. Ona byla, chudák, jaksi spíše širší než vyšší.

VYSTUDOVAL JSEM

Nejprve jsem chodil na Střední osmiletou školu. To jsme už bydleli na pražských Vinohradech. Komančové udělali z osmiletky v rámci socializace republiky Základní devítiletou školu. No a dnešní kapitálisti jí zrušili úplně, že nejsou děti. V první třídě jsem měl konflikty s učitelkou, nebyl jsem ovšem sám. Srandovní jsou žákajdy z téhle doby, respektive to, co tam soudružka učitelka psala. Nakonec si se mnou a s mým kamarádem Petrem Kolocem nevěděla rady, tak nás poslala na psychiatrické vyšetření do dětský nemocnice na Karlov. Tam tenkrát jezdila tramvaj. Šestka. Nuselák tehdy ještě nestál, tak tou ulicí, co teď vede dálnice, ta šestka jezdila. Na psychiatrii nás vyšetřili a pak opatrně rodičům sdělili, že to je zlé. S tou učitelkou. Že mají příště poslat raději ji.

Akademické gymnázium


Pan ředitel Rudolf Franěk


Paní třídní profesorka Jana Beková

Táta psal pohádky a dělal redaktora v různých kulturních a literárních časopisech, překládal z ruštiny. Máma dělala ilustrace do dětských knížek, a malovala filmové plakáty a starala se o bráchu a o mne.

Pak jsem se přihlásil na Střední všeobecně vzdělávací školu, ale to bylo v osmašedesátém, tak z ní udělali Akademické gymnázium ve Štěpánské. Měl jsem to štěstí, že tam byl skvělej ředitel Franěk.

Byli tam i skvělí páni profesoři (na soudruhy je tehdy nestihli přejmenovat) a skvělý kamarádi. Začal jsem tam fotit tak, že jsem nad tím trošku myslel. A začal jsem tam hrát na kytaru. A začal jsem tam vnímat svět. Byla to zvláštní doba. Na gympl jsem šel v roce 1968 − akorát deset dní po ruské invazi do naší republiky. Ruštinářka řekla, že moderní sovětskou literaturu probereme v prvním ročníku, protože ve čtvrtém se to už nebude smět. Dost to podcenila. Nesmělo se to už ve druhém. Taky jsme stávkovali. A v tělocvičně nám k tomu hrál Karel Kryl. A za třídní jsme měli bezva paní profesorku Bekovou.

Pak jsem absolvoval vysokou školu. Počítače na elektrofakultě na ČVUT. Brácha se vyučil stavebním zámečníkem a vystudoval Střední výtvarnou školu a teď se živí jako grafik.

Rodiče měli klasické pookupační problémy s Komančema, úspěšně to oba dotloukli do penze. Táta po roce 1968 dělal všechno možný, hlavně ale vrátného v ubytovně. Což pro spisovatele, novináře a skvělého teoretika dětské literatury nebyla práce nic moc. Pořád lepší, než jeho kamarádi, co topili v kotelnách. Komančové se mu mstili za angažovanost v šedesátém osmém, kdy to dotáhl až na poradce prezidenta Ludvíka Svobody. Máma to sice víceméně ustála, ale žádná sláva v době normalizace to nebyla. Kdo chtěl pracovat „na kulturní frontě“ neměl na růžích ustláno. I když nevím, čím ona mohla svými ilustracemi škodit bolševickýmu systému. Po revoluci byli rodiče už v penzi, dost staří (a nemocní) na to, aby se někde angažovali. Nicméně tátovi dobří kamarádi jako třeba Vaculík či Dientsbier, to ještě stihli.

Já jsem kupodivu moc problémů neměl, na vejšce mě sice lanařili mezi rudé (abych si vylepšil politický profil a mohl dostudovat), kupodivu byli nakonec rádi, že jsem odmítl, protože se ukázalo, že můl profil je díky rodičům tak špatný, že by jim to na vyšší inštanci neprošlo. Pak jsem se stihl oženit a tím se má minulost dle tehdy platné ideologie smazala. Po škole jsem zůstal s dvěma spolužáky dělat ve škole na katedře počítačů − ale nějak to pohnojilo, v Praze nebylo kde bydlet, tak jsme se odstěhovali Pardubic, kde bydleli rodiče mé ženy.

Léta jsem se živil jako systémový programátor u sálového počítače Jedinnoj Systěmy Vyčislitělnych Mašín, naštěstí dost slušně okopírovaného od IBM včetně dokumentace, takže mě to přinutilo aspoň trochu vládnout angličtinou, neboť pánové od IBM jiný jazyk neznali. Po Sametové revoluci jsem od sálovky a jejího bolševickýho vedení zdrhnul a začal se živit na vlastní noze.

ŽIVÍM SE

Živím se počítačema. Teď už ne tak moc, protože jsem v penzi, chtěl jsem práce nechat, ale pan ředitel mi to zakázal, že nemá náhradu. Instaloval a správcoval jsem sítě, dělal WEBy, programoval. Dneska (v penzi a na starý kolena) mi naštěstí zbyly už jen ty weby – ale hlavně dělám podporu koncovým zákazníkům. V několika firmách mě platí za to, že se jim starám o počítače, o síť, aby to fungovalo, ale hlavně radím a pomáhám lidem, jak s těma počítačema zacházet a jak si usnadnit práci. To mi docela dělá i radost. S nástupem mladších lidí, kteří už rady moc nepotřebují, protože si znalosti přinášejí ze škol, mi práce naštěstí ubývá, tak doufám, že toho už budu moci nechat. On ten pan ředitel, co mi to nechce povolit, také půjde do penze. Ajťák na volné noze, jak říkám.

BAVÍM SE

Bavím se taky počítačema, všechno možný, hlavně mě to živí. Ale grafika a focení moc ne.

Dále se bavím cestováním a občas muzicírováním na kytaru. Když to jde, tak spravím kolo a jezdím na něm tak dlouho, dokud zase nepopraská polovička drátů. Od té doby, co jsem  penzi jsem si pořídil nové, kde tolik nepraskají dráty, a nemusí se tolik šlapat, protože je na elektriku. Spaním už zase ne tak moc, protože čas není nafukovací.

Sever Evropy, Severské státy, Nordické země, Skandinávie − obrovská láska, v poslední době necestuju skoro jinam. Za to, co jsem tam viděl, děkuji sobě, cestovce Kudrna z Brna (dělal jsem tam v létě průvodce a tak trošku dohled nad zájezdy na Sever, dneska už jsem toho nechal), také ochranářům, přírodovědcům a jim podobným bláznům převážně z ValMezu (a okolí) se kterýma jsem tam taky párkrát byl a kteří mi o přírodě řekli hrozně moc.

Hurá na čundr – finsky vaellus: Pořád jsem ronil slzičky na tím, že by to chtělo do Laponska na čundr, se stanem, být volný jako pták. To je trefné, protože v tundře a tajze tam není cest, takže člověku nezbývá, než být volný jako pták. No a už si to více než desítku let plním. Stašně jednoduchý. Jen se zbalit a vyrazit. Připadně se zeptat – poradím.

Nějaký fotky (několik tisíc negativů a diáků leží ještě nezpracováno) najdete na internetových Severských listech. A takové srandapovídání o Islandu a Norsku, které vzniklo z neznalosti po první návštěvě těchto států v počátku divokých devadesátých.

Fotil jsem a fotím spíš jako bohapustý amateur. Jediný zajímavý zisk z foceni byla výhra v soutěži cestovky Bivak Klub a zájezd přes Slovensko do Maďarska, Jugoslávie, Bulharska, Turecka, Sýrie, Jordánska, Egypta a Izraele (to vše jedním autobusem a letadlem za 30 dní).

CESTUJU

Už jsem v penzi. Myslím, že cestování je ideální zábava na důchodcovský věk. Stačilo by dopoznat zbytek republiky. Pro penzisty zlevnili dopravu, chodit ještě mohu a spát ve stanu, v hamace nebo jen tak pod širákem mě stále strašně baví. Kudy chodím, tudy fotím. Už dávno moje fotky nikoho zase tak moc nezajímají. Fotek je moc. Všichni fotí. Akorátže ty fotky za moc nestojí. Já doufám, že ty moje aspoň trochu jo. Nojo, chtělo by to se probrat desítkami tisíc záběrů. Je to veselé probírání, už dávno jsem zapomněl, co jsem fotil. Naštěstí nezapomněl, kde jsem byl.

Postavil jsem si saunu


Stavím saunu na zahradě

Po létech ježdění na Sever, do Skandinávie a hlavně do Finska, jsem usoudil, že musím mít svou saunu ve finském stylu. Tedy teplota cca 85 stupňů a hlavně kamna polévaná vodou. Dokonce jsem přišel na chuť finským přírodním vůním z tajgy a tundry…

Podrobnosti a obrázky ze stavby

Sauna by měla být teplá aspoň 75 (cca) stupňů, při nižší teplotě se nezapíná ten správný očistný potící proces. A když se bude polévat vodou, tak se člověk zpotí tou vodou zvenku.

Nicméně neexistuje žádný recept, jak se správně saunovat. Finové říkají, že se má saunovat tak, aby to bylo člověku příjemné!

ZÁVĚR

Kovářova kobyla chodí bosa, takže to co čtete bude nejspíš už zastaralé (pravděpodobně již v době, co jsem to psal), i když se čas od času snažím největší nesmysly odstranit. Za to se všem P.T. čtenářům hluboce omlouvám.

All Rights Reserved © Michael Stanovský, 1997-2020, telefon: 603 538 168, mail: michael@stanovsky.eu, kontakty